Co nás dělá šťastnými?
Vnímáme se jako šťastní lidé? Jsme v životě šťastní? Kdo je vlastně šťastný a kdo není? Podle čeho to posuzujeme? Když vzpomeneme na velkou filmovou úspěšnou hollywoodskou hvězdu 60. let minulého století Marilyn Monroe, která při svém životním úspěchu byla zoufalá na tolik, že si sama vzala život ve svých 36 letech. Naproti tomu existují příběhy z pronásledované církve například v Číně, kde je pastor zatknutý pro svoji víru, je mučen, jeho dětem je zakázáno studovat a on přesto píše povzbuzující a nadějné dopisy z vězení. Co tedy dělá člověka šťastným?
Ježíš začíná své známé "Kázání na hoře" slovy: Blahoslavení (šťastní) chudí duchem, neboť jejich je království Nebes. 4Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. 5Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi do dědictví. (Matoušovo evangelium 5, 3-5) Tato slova zazní v přítomnosti mnoha lidí, kteří za Ježíšem přicházejí v naději, že jim pomůže ke štěstí. Je mezi nimi pravděpodobně i mnoho nemocných, ztrápených, hledajících naději a pravdu v životě.
To první, co říká je, že šťastní jsou ti, kdo jsou chudí duchem. Co to znamená? O chudých duchem se mluví v Bibli už ve Starém zákoně a v době Ježíše se myslí na ty, kdo jsou pokořeni a zdeptáni životními okolnostmi. Často jsou to ale ti, kdo jsou doslova chudí. Chudoba vedla k závislosti na Bohu a na pomoci lidí. Vedla do chudoby duše jako opaku duše bohaté, která pomoc nepotřebuje. Připadne si bohatá, dostatečná, schopna si pomoct sama. Na jiném místě Bible (Zj 3,17) Ježíš říká : Neboť říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý. Chudí duchem vědí, že mají potřeby a že je naplní Bůh. Jde o zdeptání, trýzeň, ve které hledáme Boha, pomoc, zázraky, a tady začíná chudoba ducha - vím, že nedokážu napravit sebe, natož změnit svět a tak volám: smiluj se! Toužíme po Bohu, jeho moci, zjevení a záchraně. Svůj život svěřujeme do jeho rukou.
Štěstí nedosahujeme naplňováním se a utvrzováním, jak jsme dobří, ale naopak vyprázdněním a pokořením se (přiznávám, že nejsem dobrý,...). Otočme naše přemýšlení od honby za naplněním k ochotě nést hlad po Bohu, po jeho "Ráji". Ježíš chce říct: uneste to, spoléhejte na Boha, vydejte Bohu svůj život, pokorně na Boha čekejte, buďte závislý na Bohu, ne na sobě!
Druhá skupina lidí je podobná té první. Jsou to ti, co pláčou. Šťastní jsou doslova, ti co jsou nešťastní! Kontext tohoto pláče, o kterém mluví Ježíš je pláč a stesk po živém Bohu, po jeho jednání, záchraně, obnově a naději pro člověka. Souvisí ale také s pláčem nad vlastní vinou a hříchem.
Štěstí nedosahujeme zábavou a naplněních svých potřeb! Štěstí nepřichází bavením se, zážitky nebo zábavou, což je snaha naplnit se zvenčí. Ale paradoxně přichází s pláčem nad světem a nad sebou. Tam jdeme hlouběji ke kořenům a odkrýváme skutečnou potřebu Boha, jeho odpuštění vin. Štěstí přichází zespod, zevnitř, z Boha!
Třetí skupina dobře zapadá do předchozích dvou. Jedná se o ty, kdo jsou tiší. Ani u jedné skupiny nejde o to, aby člověk byl v životě pasivní, ušlápnutý až ufňukaný. Všechny tři skupiny mohou být velmi aktivní, průrazní a jednající lidé. Dokonce by měli, vždyť to, co vidí kolem sebe, s nimi hýbe. Pláčou! U tichých se myslí na pokoru. Dalo by se to říct i takto: Šťastní jsou ti, kdo se nederou a neperou, kdo nemají ostré lokty a ostrý jazyk. Znají své místo a druhým dávají to jejich. Tichost a pokora není hloupost a slabost! Je to moudrost a moudrost je druh síly! Štěstí si v životě neurveme, nevezmeme, nevymakáme, neodpracujeme. Štěstí přijímáme, dostáváme (Ježíš říká, že oni dostanou zemi). Domýšlejme souvislost mezi pokorou a štěstím v nejrůznějších oblastech svého života jako je práce, rodinné vztahy, manželství, sousedství, vztah k sobě samému...
Šťastnými nás paradoxně neudělají zážitky, pohodlí či věci, kterými se obklopíme, ale nalezení vnitřního pokoje ve smíření se s Bohem a svěření svého života do jeho rukou. I když necítíme štěstí, neznamená to, že nežijeme šťastný život. Ten se váže víc než na pocity spíš na hodnoty, poslání, smysl a vědomí pro co nebo spíš pro koho žiji. Štěstí úzce souvisí s pokorou. Bez ní nakonec vždy skončíme prázdní.
Petr Dvořáček