Rodiče a teenageři

09.02.2022

Těchto pár slov bych chtěl věnovat všem rodičům teenagerů - dospívajícím dcerám a synům. Jsem jeden z rodičů a v posledních dnech si uvědomuji víc než kdy jindy, v jak náročném období se ocitá rodina, když děti dospívají. Jestli máte chvilku, nechte se inspirovat a nahlédněte do své vlastní rodiny, do své vlastní duše.

Jako rodič je člověk vystaven extrémnímu tlaku frustrace, vyrůstající ze snahy pomoct dětem vystudovat, naučit se ty správné pro život přece tolik důležité návyky, naučit se chování a reakcím, které považujeme za vhodné. Snažíme se předat hodnoty, kterým věříme. Jenže odezva je jakoby přesně obrácená. Pokud jsme věřící, snažíme se předávat svůj poklad života - víru v Boha svým dětem, které to ale někdy jako by, zcela míjí. Prostě se snažíte, jak nejlépe umíte a je to boj s větrnými mlýny. Do toho všeho si jako rodič začnete uvědomovat, že děláte chyby. A že je děláte opakovaně a dlouhodobě. Nejste dokonalým příkladem, vaše reakce, které děti automaticky opakují, vás samotné přivádí k šílenství. Vaše slova vás začnou mrzet, za svá gesta se stydíte, máte čím dál tím větší pocit, že nevíte, co s tím. A pocity viny, vás jako rodiče, sráží ještě více.

Milé dcery, milí synové vaši rodiče jsou chybující, nevědí si často rady, neumí reagovat nejlépe, mnohdy vám nerozumí, nedokážou odhadnout situaci. Ale od narození se o vás starají a chtějí to nejlepší pro vás. Ano, žel to jejich "nejlepší" není vždy to nejlepší. Rodič se učí všechno za pochodu, z pohledu dítěte se zdá, že všechno ví a vše vyřeší, ale on si často tak nepřipadá. Často neví a nevidí řešení. Rodič potřebuje také vaši pomoc. I když to tak někdy nevypadá, vždy ho extrémně zajímá, co prožíváte a proč jednáte, jak jednáte a kdo skutečně jste. Rodič se často tváří, že ví, ale pravdou je, že ho mnohdy mrzí, že neví. Příliš často upadáme my rodiče k neustálému usměrňování, peskování, výčtu nesplněných úkolů a povinností. A málo k povzbuzení, ocenění a pochvale.

Prosím vás dcery, prosím vás synové, odpusťte nám rodičům! Odpusťte, že jsme tak často neuměli naslouchat, neuměli přiměřeně reagovat, nezajímali se, nebyli jsme tam. Odpusťte nám, že nedokážeme odrážet svým chováním Boha, v jehož roli jsme od malička pro vás stáli. Odpusťte nám, vždyť jste na zemi pro nás to nejdražší, co máme.

Milé mámy, tátové, když se dospívá, je to opravdu hukot. Tolik silných dojmů, měnící se tělo před očima. A nejen to. Mění se duše, prožívání, vědomosti, prostě všechno. Odehrává se zemětřesení za pochodu všedních dnů. Člověk chce vyrazit a dobít svět, ale vy nám neustále přistříháváte křidýlka ve jménu bezpečí. Chceme objevovat, vyzkoušet, prožívat, dokázat, najít sami sebe, někým být... A v tom všem mnohdy zapomínáme, co jste pro nás udělali, kolik vám děláme starostí, jak moc si vás někdy nevážíme anebo se tak chováme. Někdy i schválně. Často nám prostě nerozumíte nebo nechcete porozumět. Často ale ani my nechceme porozumět vám. Váš svět je tak těžkopádný, ztuhlý, zastaralý a nám se do něj nechce. Cítíme se sami, nepochopení, nepřijímaní, neocenění. Vidíme vaši frustraci a ta nám říká - jsi špatný, neposlušný, nehodný a nemám z tebe radost.

Prosíme vás mámy, prosíme vás tátové, odpusťte nám dcerám a synům. Odpusťte nám, že jsme někdy tak příkří, vymezující, že jsme se my sami nesnažili víc vás pochopit. Odpusťte nám, že vám působíme trápení, starosti, bezesné noci. Že jsme nedali vědět, co s námi je, že jsme byli drzí, neochotní, vzpurní a lhali jsme vám do očí. Odpusťte nám naši tvrdost a neústupnost. Odpusťte nám, protože si ceníme všeho, co pro nás děláte a jste v tom všem naším pevným bodem.

Zkoušejme to spolu zas a znova, nenechejme zpřetrhat nervová vlákna našeho života, kterými jsou vztahy dětí a rodičů. Neodkládejme to. Prosme Boha o sílu k odpuštění, nechme se inspirovat jeho odpuštěním nám samotným. Přiznejme vinu, když i Ježíš byl ochoten se nechat odsoudit a to nespravedlivě. Nikdy není pozdě, nikdy to Bůh nevzdá s námi samotnými, nevzdejme to ani my s druhými! Tento svět potřebuje nové hrdiny! Jejich zbraněmi je smíření, odpuštění, omluva nebo pokora.

Petr Dvořáček